Vojtěch Merunka: Budoucnost pravoslaví v Česku

Cařihradský Ekumenický patriarchát, který v roce 1998 udělil místní církvi autokefalitu (samostatné členství mezi 14 světovými ortodoxními církvemi na světě), po několika měsících jednání podmínečně uznal zvolení primase této církve, kterým se stal arcibiskup prešovský Rastislav (občanským jménem Andrej Hont). Ale prešovský metropolitní úřad (pánové Gerka, Švajko a Hont), který nyní rozhoduje jménem celé místní pravoslavné církve včetně českých a moravských biskupů, není schopen ani ochoten dodržovat nic, dokonce ani svoje vlastní rozhodnutí, sliby a dohody učiněné na půdě Ekumenického patriarchátu. Krize proto nekončí, naopak se prohlubuje. V poslední době to byly především dva utajované zápisy z loňských cařihradských jednání, které se po roce nečinnosti objevily v originále a českém překladu ZDE.

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (dále ve zkratce PCČZS) dnes tvoří dvě po státoprávní linii samostatné organizace, ale sdílející jednu společnou církevní samostatnou identitu (autokefalitu), jeden společný synod (nejvyšší řídící orgán) a jeden společný sněm (nejvyšší výkonný orgán) zároveň v obou republikách. Takový hybrid by možná fungoval v době klidu a míru, ale rozhodně ne v době jakékoliv krize. PCČZS má dvě metropolitní rady, přestože hlava církve nesedí zároveň v Praze a v Prešově, takže například dnes, kdy je metropolita v Prešově, je pražská metropolitní rada jen zbytečná byrokracie, a její náplň práce jako například zřizování církevních obcí nebo církevních škol, by mohla bez problémů vykonávat místně příslušná eparchiální rada.

Jedna příčina krize spočívá v osobnostních kvalitách členů vedení. To s dovoleném ponechám bez komentáře. Je tu však ještě institucionální příčina, která je poměrně snadno řešitelná a její odstranění by krizi ukončilo.

Mechanismus, kterým se krize v PCČZS udržuje v chodu a který je potenciálním motorem pro další nekonečné krize, je rozdíl v chápání práva podle českého (a podobně také slovenského) státu a podle světového pravoslaví. Krizi v PCČZS způsobilo kromě skandálního chování konkrétních osob záměrné přeskakování a účelová vybírání a upřednostňování jednoho nebo druhého přístupu k rozhodování v místní církvi. Vypadá to víc jako záměr než jen jako obyčejná neschopnost jistých lidí, aby ústava církve, cařihradský tomos (dokument, kterým Ekumenický patriarchát udělil samostatnost) a základní dokument si vzájemně neodpovídaly, aby mohla vzniknout nepřehledná zóna umožňující různé výklady podle toho, co se zrovna vybere. Mimochodem: «výběr» se řecky řekne «heresis», odtud známé slovo hereze.

Podle církve:
Pro mezinárodní církevní vztahy, patriarcháty, arcibiskupství ... jsou na prvním místě kánony, pravidla svatých otců a samozřejmě cařihradský tomos z roku 1923 a z roku 1998. (oba dva jsou přeloženy do češtiny v sekci RŮZNÉ na serveru http://sul-zeme.cz) Teprve potom platí místní ústava, prováděcí předpisy ústavy a úplně jako poslední je zajímá základní dokument, kterým se místní církev registruje na Ministerstvu kultury. Pokud je někde rozpor, platí důležitější dokument a méně důležitý se chápe jen jako upřesňující informace k tomu důležitějšímu.

Podle státu:
Ale pro státní moc, ministerské úředníky, civilní soudy, parlament ... je to přesně obráceně: Nejdůležitější jsou ustanovení v základním dokumentu, kterým se místní církev registruje na Ministerstvu kultury a na základě kterého je státem financovaná. Teprve potom platí registrovaná ústava a její prováděcí předpisy a úplně na konci jsou kánony a tomos, protože u kánonů z pohledu státních orgánů platí, že kánony a zahraniční tomosy jsou jen vnitřní uspořádání v církvi, do kterého demokratický stát nezasahuje a jen jej bere na vědomí.

Odstranění tohoto «motoru krize» je samozřejmě možné a dokonce je již díky práci Ekumenického patriarchátu hotové, ale právě tomu brání samotná institucionální struktura PCČZS, takže se nápravy za stávajících poměrů nedočkáte. Dnes se něco schválí jen se souhlasem české i slovenské strany a nebo se dokumenty podepisují prešovskými úředníky jakoby ve jménu synodu, ale příslušní biskupové jsou o tom účelově seznamováni až o několik měsíců později nebo vůbec ne. Myslíte si, že je normální a zdravé, když se za poslední dva roky na Ekumenickém patriarchátu objevovali každou návštěvu různí lidé, ale pokaždé tam vystupovali jako ta jediná správná delegace s mandátem jednat za vedení PCČZS?

Jednotná PCČZS je ve skutečnosti účelový podvod, pod kterým se schovává získaná autokefalita a předstírá se jednota v komunikaci s ostatními pravoslavnými církvemi. Myslím, že nikde jinde na světě nefunguje podobná konfederace dvou národních církví, které mají jednu společnou autokefalitu, jeden společný synod a jeden společný výkonný orgán, kterým je sněm celé místní církve, jehož kompetence je například právě možnost měnit ústavu a její prováděcí předpisy, ale vždy jen zároveň shodně pro obě dvě samostatné církve ve dvou různých státech. Právě chyby a nesoulad ústavy, prováděcích předpisů a základního dokumentu s tomosem byly, jsou a budou příčinou stále trvající krize. Jediný způsob, jak to změnit, je svolat sněm, ale právě proto se nic nestane, není žádná dobrá vůle svolat sněm, ten poslední bylo jen ochotnické divadlo ke zvolení metropolity Rastislava a pražského arcibiskupa Jáchyma na přímý rozkaz po telefonu od jednoho horlivého zahraničního biskupa, který má kromě skládání hudby také koníčka zasahovat do naší místní pravoslavné církve. Na tomto sněmu chyběli delegáti a jiní měli podle ústavy prošlý 6-letý mandát, atd. Chtěl bych věřit, že se řádný sněm bez intrik vůbec někdy konal, možná ten před 10 lety v roce 2007? Prešovští nebudou chtít riskovat svolání nového sněmu jen kvůli ústavě, protože nový sněm by mohl leccos dalšího zpochybnit a už určitě nebude ve všech eparchiích dobrá vůle chtít před tímto sněmem poctivě volit nové delegáty na eparchiálních (diecézních) shromážděních, přestože mnoho delegátů do sněmu přesluhuje. Eparchiální shromáždění by totiž mohla otevřít velmi nepříjemné otázky, takže je především slovenští biskupové z preventivních důvodů raději nesvolávají. Ještě tu je mimo jiné také údajné svévolné ignorování některých delegátů do sněmu ze strany synodu a ředitelů eparchiálních úřadů, zkrátka krize jako vymalovaná. Výsledek je trvalý krizový stav, ve kterém si ten, kdo vybojoval bílý klobouk, může dělat dokud je živ, co chce a jak chce.

Bohu žel se stalo, že za velkého přispění bývalého metropolity Kryštofa (Pulce), který se stal biskupem v roce 1988 za podpory represívních složek tehdy ještě komunistického státu, nedošlo po roce 1989 k obnovení ale naopak k masívní barbarizaci místní původně intelektuálské, obrozenecké a československé Gorazdovské církve cizími způsoby, které by správně měly patřit do úplně jiné doby a jiné zeměpisné polohy. PCČZS byla celou tu polistopadovou dobu rozvracována různými způsoby. Nebudu už psát o sexuálních skandálech, opilství, vlivu zdivočelých žen na řízení církve ani o dehonestaci ostatních biskupů a celkově nemravném chování, které se stalo pro PCČZS charakteristické. Připomenu jen jednu důležitou věc: Import převážně ukrajinských kněží bez odpovídajícího vzdělání a praxe a zcela bez jazykové znalosti. Tento import má rysy obchodu s lidmi «za úplatu», kteří na první místo nestaví kněžskou službu, ale možnost pobytu a podnikání na území E.U. ... Porovnáte-li, jakou cestu ušly za těch už skoro 30 let ostatní církve, je to víc než zřejmé. PCČZS je džungle, kde vládne zákon silnějšího bez možnosti odvolání se. Stížnosti věřících na chování bývalého metropolity Kryštofa (Pulce) jsou ignorovány a stěžovatelé jsou ostrakizováni. Bývalý metropolita opakovaně předstírá svůj návrat, naposledy pod záminkou obnovy pravoslavného vysokého školství v Olomouci, které však padlo právě v době jeho vedení. Prosby věřících i duchovních jsou zametány pod koberec, rovněž tak se nic neděje ve vztahu k Ekumenickému Patriarchátu, jen se tam občas přijede něco naslibovat, co se stejně nesplní, protože jediná pracovní metoda místního Synodu, je příkaz, který jim snad našeptal sám Ďábel: «Nerobte nič! Kto nič nerobí, nič nepokazí, hlavne nech biely klobúk zostane v Prešove, aj keby sekery z neba padali!»

Další problém kromě právě uvedeného řízení je rozdílné složení věřících v obou církvích. Českou církev tvoří městské obyvatelstvo: Lidé, kteří mají slušné vzdělání a jsou potomci prvorepublikových zakladatelských rodin a také stále početnější imigranti z bývalého SSSR do českých měst, avšak slovenskou církev tvoří obyvatelstvo malých obcí. Přesněji řečeno, PCČZS vznikala postupným spojováním několika různorodých elementů. Před 2. sv. válkou to byli národovci a panslavisté, katolická moderna a ruská carská emigrace. Potom se k nim po válce přidali Volyňáci a v letech 1948 - 1989 bylo pravoslaví silně zasaženo komunistickou infiltrací. Po pádu SSSR přišel mohutný proud ekonomických imigrantů z pravoslavných zemí, ale svoji náboženskou identitu teprve hledajících. Do této výbušné směsi si ještě přimíchejte východoslovenské a podkarpatské etnikum, kde se v nedávné historii několikrát vystřídaly pravoslaví, uniatství a ještě jiná vyznání tak rychle, že se v tom kolotoči kromě historiků nikdo pořádně nevyzná.

V obou částech místní pravoslavné církve roste extrémismus. Tvoří ho fanatici se sektářskými tendencemi. Na vysvětlenou: «fanatik» je z řeckého thanatos = smrt, protože diskutovat o něčem s fanatikem je jako si povídat s mrtvolou. V české církvi to jsou lidé, kteří k pravoslaví konvertovali z buddhistických sekt, takzvané «máničky». Místní pravoslavnou církev také radikalizují imigranti z bývalého SSSR bez zájmu o místní kulturní tradice, kteří jen chtějí církev využít pro své pochybné politické cíle, takzvaní «tálibánci». Třetím zdrojem extrémismu jsou bývalí aparátčíci a udavači starého komunistického režimu, kteří na stará kolena hledají v pravoslavné církvi pokračovatele zaniklé sovětské říše, neboli «hejslované». Slovenští extrémisté jsou vesměs lidé chatrnějšího vzdělání, kteří jsou přesvědčení, že za všechno špatné můžou Češi, ktorí nevedia, čo to je skutočné pravoslavie, pretože jediné pravé pravoslavie zostáva len pri nás na slavjánskom východe, aj v Grécku je to iba mŕtvy folkór a Varfolomej je len taký ekumenický diavol.

Společným jmenovatelem všech těchto extrémistů je velká potřeba se demonstrativně odlišovat (kalendářem, oblečením, jídlem, jazykem…) a izolovat se od okolní české nebo slovenské občanské společnosti. Tito lidé vesměs nemají žádné poctivé civilní zaměstnání, ale jen pochybné podnikání nebo žijí ze sociálních dávek a vytvářejí komunity zásobované apokalyptickými vizemi o boji západu s východem.

Tohle všechno znamená, že krize bude pokračovat a napětí se bude dál zvětšovat… Prešovští budou chtít udržet metropolii u sebe za každou cenu a za všechny problémy s tím spojené budou vinit Čechy a Řeky. Bude se šířit sektářské dogma, že pravoslavná liturgie musí být jen v svjátom magičnom cjerkóvnoslavjánskom jazyku, kterým Rusyňi dodnes od narození mluví a vtedy v ňom hutorili všycy svjatý apostoly, Bohorodyca bola tiež naša i raždálasja vo Stropkově. Hospódy, hospódy, hospódy. Soluňští bratři Cyril a Metoděj by se nepochybně hodně divili, jaký jazyk je dnes považován za ten jejich. Bohu díky za tu legraci, alespoň se máme čemu zasmát, protože humor k lidskému životu neoddělitelně patří. Smutná pravda však je, že ti vychodňári jsou historickými pohromami vymodelované nezaměnitelné etnikum, které dosáhlo mistrovství v umění říkat v pravou chvíli jen to, co vrchnost chce slyšet, kohokoliv podrazit a překabátit se. Je také Bohu žel veřejným tajemstvím, že základem tohoto východoslovenského pravoslaví jsou bývalí uniaté, kteří se ze dne na den na povel stali pravoslavnými, když se v Košicích a nedalekém Užhorodu vyměnila státní moc. Domnělá tisíciletá nepřerušená pravoslavná tradice z dob Velké Moravy je jenom hezká pohádka, protože východní Slovensko a Podkarpatí ve skutečnosti v minulých stoletích zažily obrovské změny obyvatelstva včetně turecké nadvlády, etnických čistek a násilných změn náboženského vyznání, ale mnohé prosté duše jsou ochotny slepě uvěřit i takovému nesmyslu, že v lese u Sniny je zakopán hraniční kámen mezi Velkomoravskou říší, Bulharským carstvím a Kyjevskou Rusí.

Neříkám, že celé Slovensko se zbláznilo. Například metropole na Dunaji Bratislava nebo Holíč by nám všem mohly sloužit jako názorný příklad, že kde je dobrá vůle a poctivé církevní vzdělání, tam pravoslaví vzkvétá. Věřícím je dopřána krásná liturgie v nezkomoleném jazyku, mají tam sbory a tradici, radost pohledět. Žádný Tálibán ani jiní blázni tam nevládnou. Bohu žel ale na Slovensku o všem rozhoduje a ve svůj prospěch informuje Prešov a proto i ti Bratislavští mají «svůj pohled na věc» a dost dobře nechápou, co se to v Čechách děje.

Pravoslaví v Česku má následující možnosti vývoje

a) Když se nic nestane, tak postupně podlehnout a stát se od okolního pravoslavného světa izolovaným ostrůvkem směšné kultury. Je to nejpravděpodobnější scénář, protože prešovští se o to snaží všem silami, a mimo jiné blokují již od loňska hotovou a odsouhlasenou změnu ústavy a tomosu. Československý obrozenecký étos staré prvorepublikové církve zaniká, velkomoravské a gorazdovské kořeny zanikají pod tunami dovezených laciných kýčovitých ikon, kde vyobrazení svatí mají obrovské kulaté oči jako panenka Barbie či japonský komiks Manga. Nenalhávejte si vlastní důležitost, že by na pozadí velkých problémů dnešního světa bylo několik šílenců kdesi v malém zapomenutém Epérješi dostatečným důvodem, aby se o Vás někdo ze zahraničí postaral. PCČZS se propadá do úplného rozbahnění a hluboké izolace, což ve světě nebude nikomu vadit - ani pravoslavným ani nepravoslavným.

b) Stejně jako staré Československo rozdělit PCČZS na dva samostatné subjekty - Pravoslavnou církev v českých zemích a Slovenskou pravoslavnou církev za součinnosti Ekumenického patriarchátu a ministerstev kultury obou republik, osvobodit se a konečně začít dělat za peníze českých daňových poplatníků poctivou pravoslavnou misii v českých zemích. Slovenská pravoslavná církev by se stala samostatnou sesterskou organizací, mohla by mít v Praze podvorje/nunciaturu stejně jako to už má Ruská pravoslavná církev v Karlových Varech a Praze pro případ, kdyby pravoslavní Slováci žijící na území ČR nechtěli přijmout členství v Pravoslavné církvi v českých zemích. Zde mi ale dovolte důležitou poznámku: Apoštolské církve by měly být přednostně organizovány na územním principu, takže slovenská ani ruská pravoslavná církev může mít na území ČR svoje zastupitelství, ale neměla by to být druhá, třetí, čtvrtá … plně samostatná pravoslavná církev na stejném území, nicméně v pravoslavné praxi se tak Bohu žel děje. Upřednostňování národního principu před územním principem je velký problém dnešního světového pravoslaví známý jako «hereze ethnophyletismu», který má za výsledek církevně-šovinistické zneužívání jazyka a kultury jednoho národa (například ruského) pro politické cíle.

c) Nejméně pravděpodobnou možností je, že nějakým zázrakem dojde ke změně chování prešovských, a po všech řádných procedurách se svolá sněm, který konečně přijme již vloni tajně projednané změny ústavy a tomosu podle PRAKTIKONU, aniž by bylo potřeba rozdělovat církev.

Jsem přesvědčen, že jediná uskutečnitelná varianta vedoucí ke zlepšení, je rozdělení PCČZS. Potom podobně, jako se to před 25 lety stalo mezi našimi dvěma republikami, mohou být naše budoucí církevní česko-slovenské vztahy lepší než jsou teď. Není třeba se bát nějaké pohromy protože:

1) Již dnes je PCČZS jen umělý církevní útvar, protože z hlediska civilního práva se již dnes jedná o dva samostatné celky. V ČR je registrován právní subjekt Pravoslavná církev v českých zemích a v SR se jedná o jiný samostatný právní subjekt s názvem Pravoslavná církev na Slovensku. Tyto dva subjekty spravují své právní, praktické a další věci včetně financí zcela samostatně a nezávisle jeden na druhém. Před státem ať už u nás či na Slovensku je tedy vše již dávno vyřešeno.

2) Pravoslavné církvi v českých zemích by zůstala Praha, která je na rozdíl od malého Prešova známou mezinárodní metropolí a mimo jiné také vhodným místem pro konání světových církevních konferencí.

3) Ekumenický patriarchát již připravil změnu Tomosu a je také hotová změna ústavy. Tak je to napsáno v loňském PRAKTIKONU, který prešovští utajují, ale kterou by Pravoslavná církev v českých zemích mohla okamžitě přijmout, pouze by se vypustila ustanovení o metropolii v Prešově.

4) Český zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi by také nebyl problém a navíc by odpadla podezření o převodech financí mezi Prahou a Prešovem, které jsou sice formálně vyloučené, ale údajně tajně probíhají například pod záminkou financování společných zahraničních cest.

5) Bývalý metropolita Kryštof (Pulec) by mohl odejít do Prešova. Je totiž nejen profesorem Prešovské univerzity, ale dokonce má také slovenské občanství z doby, kdy byl metropolitou celé Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Slovenský stát totiž vyplácí zvláštní příplatek svým občanům, kteří řídí instituce působící na území více států.

Zbývají otázky:

1) Zůstala by autokefalita?
Nebezpečí ztráty autokefality je obava jen pro papaláše, ale věřících se netýká. Udělení autokefality v roce 1998 se ukázalo jako předčasné, ale právě proto je na Vás, jestli si ji zasloužíte, a nebo se budete dál chovat jako malé děti. Nebezpečí ztráty autokefality je stejné pro případ a) i b). Ten, kdo by měl mít v obou případech větší strach o ztrátu autokefality, je slovenská část církve, kterou by bez českých zemí pro sebe nechtěli ani Rusové. Samotný malý Prešov bez Prahy by jim asi byl jen na dvě věci …

2) Bojovaly by Ekumenický patriarchát a Ruská pravoslavná církev za zachování nerozdělené PCČZS?
Už dávno není rok 2013 a zahraniční biskupové za Vámi nelétají jako dřív. Uvědomte si, že Cařihrad a Moskva postupují ve vztahu k PCČZS mnohem opatrněji a vzájemně se informují, možná i skrytě koordinují svoje kroky. Samozřejmě je vše otázka diplomacie. Do Cařihradu, Moskvy i jinam by měl být poslán schopný a jazykově vybavený diplomat. Bez Prešova by to šlo mnohem lépe a v Čechách takové lidi máme ...

Světová politika, kterou dělá Ruská federace, Evropská unie a USA, není vaše starost, protože nedokážete řídit ani sami sebe. Uvědomte si jen to, že Ruská pravoslavná církev je velkou světovou a uznávanou sesterskou církví, kde se najdou vzdělaní a morálně nezkažení lidé, kteří by mohli posílit například pravoslavné vysoké učení v Praze a nebo už konečně vybudovat poctivý pravoslavný klášter na českém území. Stejně byste měli žádat o pomoc Cařihradský Ekumenický patriarchát, protože i když spolu Moskevský a Cařihradský patriarchát soupeří, tak se vzájemně uznávají, udržují mezi sebou kontakty na osobní úrovni a vzájemně se informují. V Cařihradu jsou rusky mluvící Řekové vystudovaní na ruských univerzitách a stejně tak v Moskvě jsou řecky mluvící Rusové vystudovaní na řeckých univerzitách. Proto by oba patriarcháty mohly a měly spolupracovat při obnově Pravoslavné církve v českých zemích a takto by měly být požádány o pomoc stejně jako ostatní pravoslavné církve na světě. Určitě by do Prahy někoho poslaly. Prešovská představa, že musíte zrazovat Řeky, abyste se zalíbíli Rusům a nebo naopak že kvůli Řekům musíte zrazovat Rusy, je totálně chorá a pokud s tím nepřestanete, tak se před celým světem úplně zahrabete.

Prešovští došli ve svých intrikách příliš daleko a uvízli ve vlastní pasti. Řečeno sportovně: Jejich brankář opustil branku a teď je příležitost jim do té nechráněné branky přes celé hřiště jednou dobře mířenou ranou střelit pořádný gól.