Ultiminio RamosPRAHA – Jsou to tři dny, kdy zemřel legendární kubánský boxer s mexickým pasem Ultiminio „Sugar“ Ramos (55-7-4, 40 KO), který byl v roce 2001 uvedený do Mezinárodní boxerské síně slávy. Jeho životní příběh byl totiž plný zvratů.

„Vždy si budeme pamatovat Ultiminia jako velkého šampiona, ale ještě více coby báječného, přátelského, upřímnému a milého člověka,“ řekl minulý pátek prezident WBC Mauricio Sulejman. Právě jeho federace o úmrtí Ramose informovala.

Málokdo z boxerského prostředí s ním nesouhlasil. A to i mezi fanoušky.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY:

• Legendární kouč Ray Arcel II.: Jste jen tak dobrý trenér, jak je dobrý váš boxer
• Ray Arcel I.: první půlstoletí geniální kouče, který vedl Braddocka proti Louisovi
• John Kavanagh: Muž, který přinese s McGregorem do ringu box staré školy
• Gil Clancy: muž s diplomem z fyziky, který pomohl zpět na nohy 'vrahu' Griffithovi
• Vladimir Kličko: ukrajinský král, který stejně tak rozděloval i spojoval. Je legendou?

Ramosova kariéra i život přitom nebyly poskládány jen s radosti. Když přišel v roce 1960 na Kubě k moci Fidel Castro, který při své revoluci mimo jiné zakázal na ostrovu svobody profesionální box, musel tehdy devatenáctiletý Ramos ze země utéct.

V té době se totiž už tři roky živil coby profesionální boxer. A také měl za sebou první nepříjemnou zkušenost, když jeho soupeř Jose Blanco po brutální porážce v osmém kole v souboji s ním zemřel.

Podruhé se tak stalo v roce 1963.

21. března toho roku se Ramos postavil na Dodger Stadium v Los Angeles Američanu Daveyi Mooremu (59-7-1, 30 KO) a ve hře byla pozice absolutního šampiona pérové váhy, když se boxovalo o oba tehdy dostupné tituly federací WBC a WBA.

Moore, úřadující šampion, skončil v desátém kole několikrát totálně zničený v provazech. Po jeho konci už se dál nepokračovalo, Ramos mohl začít slavit. Jeho soupeř dal pozápasový rozhovor v ringu, s novináři mluvil ještě v šatně.

Následně ještě stihl Moore svému manažerovi Williemu Ketchumovi říct, že je šíleně bolí hlava, aby následně upadl do bezvědomí. Už se z něj neprobudil, tři dny po zápase v nemocnici White Memorial Hospital v Los Angeles zemřel. Jaká to souhra náhod, že se tak stalo rok po smrti Bennyho Kida Pareta v souboji s Emillem Griffithem, který byl hlavním tahákem galavečera právě na Dodger Stadium.

Ramos ještě před smrtí svého rivala navštívil. K němu na pokoj jej nepustili, v chodbě se ale potkal s jeho ženou Geraldinou. „Uvědomuji si, že je to těžké, ale chtěla bych, abyste věděl, že to není vaše vina. Zároveň vás ale prosím, coby jeho nejbližší, abyste k němu nechodil.“

Zda jej chtěla ochránit od pohledu na svého chotě, nebo kvůli vlastním emocím, se už nikdo kromě nich nikdy nedozví. Dle pitvy zemřel Moore na tupé údery do zadní části hlavy. Zda kvůli nárazům na lana, nebo úderům Ramose, na tom se lékaři shodnout nedokázali.

Guvernér státu Kalifornie Edmund Brown každopádně následně požadoval úplný zákaz boxu, smrtelných případů bylo prostě a jednoduše až moc. Zákonodárci sice dali boxu „svěrací kazajku“, nikdy jej ale úplně nezakázali.

Sám Ramos se vrátil do ringu už čtyři měsíce po tragédii. Byť mu žena Mooreho dala odpuštění, jeho samotného užíralo, že vlastně nedostal šanci užít si svůj životní zápas. Poprvé se stal mistrem světa, králem pérové váhy. Všichni ale řešili smrt jeho rivala, ne jeho úspěch.

„Byla to moje noc, moje sláva. Vyhrál jsem regulérně, čestně. Porazil jsem ho poté, co jsem ho málem už v sedmém kole knockoutoval. Dostal se z toho, dál bojoval, byl to tvrdý soupeř. Jenže následně bohužel zemřel a nikdo už si náš souboj nespojí s tím, že jsem předvedl skvělý výkon a zaslouženě zvítězil,“ řekl o rok později pro Sports Illustrated.

Že se uznání za toto vítězství vlastně nedočká už nikdy, se nepřímo zasloužil slavný zpěvák Bob Dylan svojí písní „Kdo zabil Daveyho Mooreho“. Byť si vzal na paškál všechny vyjma Ramose, o tom, jak se bude na tento souboj vzpomínat, bylo v tu chvíli rozhodnuto.

Ramos, který se představil kromě své druhé vlasti Mexika mimo jiné také v Africe, Anglii či Japonsku, o tituly přišel v září roku 1964, když prohrál s Mexičanem Vicentem Saldivarem.

Svěřenec trenérů Mantequilla Nápolese a Kida Rapideze (manažerem mu byl Cuco Conde) měl namále už o zápas dříve, duel s ghanským bijcem Floydem Robertsonem ovládl až u zeleného stolu po jeho přezkoumání funkcionáři a díky síle magazínu The Ring, jehož zástupci jej viděli zvítězit. Přímo v ringu byl vyhlášený šampionem domácí vyzývatel.

Jen 164 centimetrů vysoký bijec, který začal boxovat ve čtrnácti letech a hrdě prohlašoval, že doma na kubánských ulicích nikdy nepoznal hořkost porážky, ukončil kariéru v jednatřiceti letech knockoutovou prohrou s Cesarem Sindou ve slavné hale Forum v Inglewoodu, tedy na stejném místě, kde se loučila loni (taktéž knockoutovou porážkou) jiná legenda – Američan Bernard Hopkins.

Ramos přezdívaný „Sugar“ se usídlil v Mexico City, kde zplodil celkem čtyři děti. Pouze Ultiminio Jr. se následně věnoval také boxu, ovšem pouze v amatérském ringu. O tom, čím se živí, nebo co dělají, se ale ví pramálo. Sám bijec, který byl v roce 2001 uvedený do Mezinárodní síně slávy, rozdával radost skrze milovanou hudbu.

Zmíněný úsměv z tváře mu nesebrala ani rakovina prostaty, se kterou v posledních letech bojoval. Porazila ho až zlomenina kyčle ze začátku minulého týdne. Po hospitalizaci se jeho zdravotní stav zhoršil a v pátek 8. září 2017 jeden z nejlepších bojovníků pérové váhy historie ve věku 75 let zemřel.

„Byl vždy elegantní, byť jeho styl byl extrémně náročný. Budeme si navždy pamatovat pro jeho úsměv a čistou duši velkého bojovníka. Opustil nás muž s velkýma rukama a ještě větším srdcem, ale vždy na něj budeme vzpomínat jen v dobrém,“ zní v kondolenci prezidenta Mauricia Sulejmana na závěr.

• < Předchozí
• Další >